Výlet na mlýn..září 2018

...a tak jsme jeli na výlet. Domluvili jsme si prohlídku a vůbec nic od toho nečekali. Pan realiťák nás čekal u místní Jednoty, bude to prý jednodušší než nás tam navigovat, tak jsme jej následovali. Vjeli jsme do zákazu a po děravé, prašné cestě jsme dojeli do zatáčky, kde jsme zaparkovali. Nikde jsme nic neviděli, pouze ceduli zákaz vstupu a houštinu keřů černého bezu. Prodrali jsme se skrz a pak se nám otevřel pohled na z větší části zchátralý a rozpadlý objekt.

Všude kolem neskutečný chaos. Museli jsme to obejít okolo, protože špatně fungoval zámek....no zpětně si myslím, že by se tam prostě nedalo projít a první dojem by byl ještě horší. Takže skrz kukuřičné pole a hradbu ostružin jsme se prodrali do lesa zarostlého ostružiním a nálety, oficiálně jsme vstoupili na nabízený pozemek. Prodírali jsme se dál a dorazili jsme na ,,dvůr´´, což bylo zarostlé cosi lemované polorozpadlými budovami.

Všeobecně se na prohlídce moc nemluvilo. Mám pocit, že jsme ani jeden nechtěli říct svůj názor nahlas. Upřímně na první pohled to byla šílenost, na většinu míst pozemku se vlastně ani nedalo projít, do ,,domu´´ jsem já osobně neměla vůbec odvahu vstoupit, takže tento prostor jsme během prohlídky úplně vynechali.

Vlastně jsme víceméně stáli na místě a oněměle koukali kolem. Běžně uvažující člověk, kdyby viděl toto místo a naše výrazy ve tváři by řekl, tím se to uzavřelo...ale přiblížím vám co se nám vlastně odehrávalo v hlavě:

První co mě napadlo bylo : Tak to je totální chaos, tady bude spousta míst, které budeme postupně objevovat. Já nevidím žádné sousedy! On je tady vlastně les a ten starý dub, tak ten je neskutečný a támhle jsou vzrostlé lípy a borovice.

Ty jo to je věcí! Sakra to by byla sranda :-). Ale nic z toho jsme vlastně ani neřekli nahlas. Odcházeli jsme mlčky, rozloučili jsme se a jeli domů. Jediné co jsme si vzájemně řekli bylo ,,mě se to moc líbí, já bych do toho šla, ale byl by to masakr´´. Po všech těch uhlazených malých stavebních parcelách, starších domech, které byly ve výsledku jeden jako druhý, holých travnatých pozemcích, kde bychom na vzrostlý strom čekali dvacet let, to pro nás mělo prostě neskutečné kouzlo, myslím, že si nás to přitáhlo tak, že nám ani nedošlo nad jakou šíleností vlastně uvažujeme.